O nás

Komorní soubor Quartetto Telemann vznikl koncem osmdesátých let v Praze. Díky svému netradičnímu nástrojovému obsazení se velmi rychle začlenil do koncertního života nejprve na domácích podiích a poté i v zahraničí.
Quartetto Teleman je komorní ansábl, který se specializuje na interpretaci hudby 17.-19. století hranou na moderní nástroje. Uměleckým vedoucím je flétnista Vladimír Petr, na hoboj a anglický roh hraje solo-hobojista Symfonického orchestru Českého rozhlasu David Prosek, na mandoru a kytaru hraje David Holý, místo violoncellisty zastává koncertní mistr České filharmonie Václav Petr.

Zatímco tzv. stará hudba hraná na staré dobové nástroje není v celé Evropě nic neobvyklého, Quartetto Telemann představuje současný, moderní a kvalitní zvuk dnešních hudebních nástrojů ve spojení s interpretační tradicí hudby 17.-19. století.
Repertoár souboru je zaměřen především na hudbu baroka a klasicismu, která je hlavní doménou Quartetta Telemann. Na repertoáru má také skladby z dalších hudebních období a skladby věnované souboru. Nevyhýbá se ani různým alternativním projektům.
Jako soubor, který cítí zodpovědnost k historické interpretační praxi, hraje Quartetto Telemann tuto hudbu (17.-18.) století s mandorou. Tento nástroj se používal ve střední Evropě v době hudebního velikána G. Ph. Telemanna.
Variabilita v počtu hudebních nástrojů je zajímavá dle programu (od zobcových a příčných fléten, hoboje, anglického rohu, přes violoncello mandoru a kytaru).

Hudební homogennost a invence každého z hudebníků vytváří jedinečný zvukový obraz. Hudbu z období renesance, baroka, klasicismu a 20. století, která je prezentována na prvním CD (1992), doplňuje velmi úspěšný program (CD 1999) „Slavné přídavky slavných skladatelů“. Nemalou měrou se na jeho úspěšnosti podílejí mistrovské aranže, vytvořené právě pro soubor Quartetto Telemann (A. Dvořák – Largo z IX. Symfonie Z Nového světa, suita z muzikálu My Fair Lady, West Side Story, hudba z filmu Sněhurka a sedm trpaslíků a další.) Soubor se představil posluchačům ve Španělsku, Maďarsku, Polsku, Rakousku, Německu, Itálii, USA.

Velký úspěch sklidil v americké Iowě, kam byl pozván v souvislosti s oslavami stého výročí úmrtí Antonína Dvořáka. A právě ve Spillville a dalších místech, kde Dvořák žil a působil, členové kvarteta uskutečnili řadu koncertů nejen sami, ale i společně s tamním souborem obdobného složení. Svůj repertoár zde rozšířili mj. o 15 Variací na téma z Amerického kvartetu F dur A.Dvořáka, zkomponovaných k této příležitosti patnácti americkými skladateli.

Domácímu publiku je kvarteto známo z koncertních sálů, hradů a zámků, též z atraktivních prostor – např. jeskyně Moravského krasu (Macocha, Balcarka). Zajímavé produkce absolvovalo Quartetto Telemann, kde dominovaly pěvkyně Tereza Mátlová, Hana Jonášová, Dana Burešová, další.

Mandora (gallichone)

Jaký nástroj měl na mysli Vivaldi když psal svůj koncert pro loutnu D dur (RW 93) a obě tria s loutnou (RW 82, 85)? Všechna tato díla nesou dedikaci českému hraběti Johannu Josefu von Wrtby (1669-1773) a byla pravděpodobně napsána v Praze v letech 1730 až 1731 kdy zde byl Vivaldi přítomen provedení několika svých oper. V úvahu přichází barokní loutna, nebo – jak ukazuje soudobé bádání – spíše mandora. Ve střední Evropě a zvláště v Čechách byla v 18. století mandora velmi oblíbená. Je to šesti až osmisborová loutna, jejímž hlavním uplatněním byla realizace kontinua (doprovodu) v komorních ansámblech, ačkoliv existuje i rozsáhlý solový repertoár (např. Brescianello). Přednosti mandory jako ideálního násroje pro hru kontinua vyzdvihoval i známý tehdejší kritik Johann Mathesson.
Její větší varianta – Gallichone – oblíbená v severním Německu, měla své místo hlavně v divadelních orchestrech (existuje i dobové vyobrazení L. S. Weisse hrajícího na gallichone v orchestru Drážďanské opery). Například Telemann ji použil ve více než 500 duchovních kantátách a dvou concerti grossi. Určitou popularitu měla i v Anglii, zřejmě pod vlivem skladatele Gottfrieda Fingera, rodáka z Olomouce, který žil v letech 1687-1704 v Anglii.
Ukazuje se, že mandora a gallichone byly nástroje ve své době daleko používanější než se soudilo a dnes zažíváme jisté oživení jejich zapomenuté slávy. Obliba mandory klesá na konci 18. století právě v době, kdy se začíná psát historie šestistrunné kytary, jejíž ladění je stejné jako ladění mandory. Nejpodrobnější dobový popis nástroje nalezneme v hudebním traktátu českého jezuity a varhaníka Týnského chrámu v Praze Tomáše Baltazara Janovky „Clavis Ad Thesaurum Magnae Artis musicae“ vydaného v Praze 1701.
Ve světových muzeích se zachovalo mnoho originálních louten tohoto typu od výrobců jako: Sebastian Schelle, Simpertus Niggel, Gregori Ferdinand Wenger, Johannes Blasius Weigert a v neposlední řadě např. Thomas Edlinger – slavný houslař a loutnař, jehož dílna se nacházela v pražské Nerudově (tehdy Loutnařské) ulici v domě „U tří housliček“.

Mandora (gallichone)

Flétna