Sejdou – li se ke společné práci čtyři mladí muzikanti s chutí věnovat se komorní hře, utvoří zpravidla smyčcový kvartetní ansámbl. V poslední dekádě dvacátého století máme u nás ovšem smyčcových kvartet – a vesměs velmi kvalitních – velký počet; konkurence v oboru je silná: vždyť jen jejich vyjmenování by zaplnilo polovinu prostoru vymezeného k recenzi. Zakladatelé Quartetta Telemann vetkli jméno velkého mistra italského baroka G. F. Telemanna do štítu komorního sdružení, složeného velmi netradičně: k „basovému“ violoncellu přidali flétnu, hoboj, kytaru…
Slyšel jsem jejich vystoupení v Zrcadlové kapli Klementina 29. srpna. První pohled na sestavu programu budil jistou nedůvěru: šestnáct skladeb postupovalo od Vivace z Telemannova Koncertu G dur přes Schuberta (Ave Maria), Mozarta (Turecký pochod), Dvořáka (Largo z Novosvětské) a Smetanu (Ze studentského života) až k Habaneře z Bizetovy Carmen a ke směsím z Bernsteinovy West Side Story a Löeweho My Fair Lady.
Nedůvěra se však pomalu rozplývala při zjištění, že poslouchám zdatné instrumentalisty, kteří – prezentujíce svůj program pod věcně korektním označením „Slavné přídavky slavných skladatelů“ – nic nepředstírají; na rozdíl od tak četných rádoby umělecky náročných večerů, do nichž anonymní dramaturgové mezi sonáty a instrumentální koncerty propašovávají ty nejatraktivnější posluchačské bonbónky, Quartetto Telemann se od prvního do posledního taktu přibližně hodinového pořadu netajilo úmyslem posluchače hlavně pobavit populárními miniaturami, které každý (nebo skoro každý) zná.
Úpravy pro nekonvenční obsazení se samozřejmě od originálů hodně odlišují – a ne vždycky se aranžérovi vůbec může podařit zachovat celou strukturu původní verze: tak třeba v proslulém Dvořákově Largu zůstává autentickým jen barevný hlas sólového anglického rohu, zatímco Habanera z Carmen je opravdu jen „transkripcí“ slavného pěveckého čísla; právě tak valčík Na krásném modrém Dunaji má se Straussovou barevnou orchestrální partiturou společnou jen tisíckrát obehranou melodii. Ale stylizace většiny z těch šestnácti hraných skladeb byly udělány vkusně, vtipně a hlavně byly prezentovány se zjevným potěšením: bavili se muzikanti i posluchači.
Možná, že budete pokládat za kacířské rouhání, když teď napíšu, že takovýto koncert je mi mnohem sympatičtější, než když soubor hraje originální verzi Vivaldiho koncertu, v níž ovšem (z hudebního hlediska zcela neospravedlnitelně) nahradí cembalo varhanami a tváří se, jako by to bylo úplně v pořádku. V programu Quartetta Telemann nebylo v tomto smyslu „v pořádku“ vlastně nic; ale protože to nebyl žádný východ z nouze, nýbrž vědomý záměr, žádná z těch vtipných úprav neurážela dobrý vkus.